Hebrejština v dějinách
22. 2. 2006
Hebrejština v dějinách
Část první — Abraham
Historie hebrejštiny, jak mluvené tak psané, sahá daleko do minulosti. Její vznik se neudál v jednom okamžiku, ale spíše pomalu vznikala s národem, který byl později známý jako národ Hebrejů, tj. dnešních Židů.
Pokud se chceme vydat po stopách hebrejského jazyka, musíme si nejprve položit otázku: Kdo to vlastně Hebrejové byli? A odkud pocházeli?
Bible tradičně označuje jako prvního Hebreje praotce Abrahama. Semitu, který se nejspíš narodil v KaldejskémUru v době Sumerské civilizace. Historický kontext v oblasti Mezopotámie a biblická zpráva o Abrahamovi zařazují jeho život zhruba do let 2000 – 1900 př. n. l. Tuto tenkou nit sleduje například Chaim Potok ve své knize Putování, nebo archeolog W. Albright. Jiní vidí zařazení v širším měřítku od 2000 – 1500 př. n. l. Není to však dodnes jasné. Sama archeologie přináší stále nové informace, proto i v těchto datacích můžeme očekávat další změny. Abraham (dříve nazýván Abram) se po smrti svého bratra odebral spolu s otcem a rodinou do Cháranu, kde se společně usídlili. Jejich původním záměrem však bylo dostat se do Kenaanské země, kde mohli díky výborným podmínkám provozovat pastevectví. V Cháranu však umírá Abrahamův otec. Po této události přichází k Abrahamovi Hospodin a povolává ho na společnou cestu do zaslíbené země. Tato doba by se dala nazvat vznikem nebo počátkem hebrejského národa. Tak ji dnes vidí Židé, křesťané i někteří z historiků. Linie slova Hebrej se v Bibli dá vysledovat ještě o kousek dál. Desátá kapitola v knize Genesis vypisuje rodokmen synů Noeho od nejmladšího Jafeta až po nejstaršího Šéma. Když zmiňuje Šéma, nazývá ho jako „otce všech synů Heber.“ V hebrejštině se Hebrej řekne ivri, přičemž se použijí jen tři souhlásky ajin, bét a réš. Slovo Heber je složeno ze stejných souhlásek, proto bychom ho v hebrejštině četli jako ever. Při faktu, že samohlásky byly doplněny mnohem později se dá předpokládat, že samotné slovo Hebrej má své kořeny u Šéma. Postupně se formovalo a plné podoby nabylo u praotce Abrahama. Není od věci však také zmínit názor, podle kterého bylo slovo Hebrej odvozeno od slova Chapiru či Chabiru. Přičemž by v druhém případě zůstávaly souhlásky stejné jako ve slově Heber a Hebrej. Chabirové byli kočovným národem, který se pohyboval v oblasti Kenaanu v letech 1500 – 1200 př. n. l. Do popředí zájmu se dostal díky archeologickým objevům v Tell–el-Amarně, kde se jméno Chabiru objevuje jak v Egyptských, Chetitských tak i Babylónských zprávách. Někteří je ztotožňují právě s dávnými Hebreji. Toto tvrzení je však stále vratké, protože neexistuje pevnější důkaz, který by tuto skutečnost potvrdil. Původ Abrahama se klade převážně do západosemitské skupiny Amorejců1, kteří do Sumeru přicházeli pravděpodobně ze Sýrie. Tito Amorité mluvili semitským jazykem, který byl blízký více hebrejštině, než sumerštině, nebo později babylónské akkadštině. Jakým jazykem Abraham mluvil, nevíme. Je však možné, že ovládal nejen svůj rodný jazyk, ale i sumerštinu a babylónskou akkadštinu. Sumerština jako taková se pomalu vytrácela a akkadština začala zaujímat přední místo v celé Mezopotámii. Akkadštinou se jak psalo tak i mluvilo.
V době, kdy Abraham opouštěl Cháran, byly známy dvě základní formy písemnictví. Bylo to Mezopotámské klínové písmo a Egyptské hieroglyfy. Tyto formy písma vznikaly pravděpodobně nezávisle na sobě. Abraham se musel při svém pobytu v Uru s klínopisem setkat a není nemožné, že ho také ovládal. I když se nenašly žádné tabulky, které by o Abrahamovi nesly nějakou zmínku, mohl Abraham právě tímto způsobem zaznamenávat události, které se staly mezi jím samotným a Bohem. Je to však věcí diskutabilní. Důležitým faktem v takové diskusi jsou však rozsáhlé nálezy právě v oblasti písemnictví. Byly nalezeny takové tabulky jako osobní dopisy,seznamy zemědělských prací a mnohé další, které ukazují, že písmo nebylo jen výsadou vyšší vrstvy společnosti. Abraham Hebrejský. Tak ho v Bibli poprvé označuje posel, který mu přináší zprávu o únosu Lota, syna Abrahamova bratra Hárana. Tato zmínka nás informuje, že v té době byl už Abraham pod tímto jménem známý. Nenazval ho tak nikdo z jeho domu, ale posel, který nejspíš náležel úplně k jinému národu. Skupina vedená praotcem Abrahamem tak začala být známá pod označením Hebrejové. Abrahamovým odchodem z Cháranu, na Boží pokyn, byl oddělen hebrejský národ a s ním i jeho jazyk, kultura a později i písmo.
Část druhá — Mojžíš
Období Mojžíše se nejčastěji zařazuje do 13. století před naším letopočtem. Jeho život se začal odvíjet celkem netradičně. Narodil se hebrejské ženě v době, kdy byl faraónem vydán příkaz, aby všichni chlapci narození hebrejským ženám byli zabiti. Důvod byl prostý. Egypt si moc dobře pamatoval expanzi kmenů Hyksósů, kteří zabrali Egypt a ovládly ho v 17. století př. n. l. Stále rozmáhající se hebrejský lid byl pro faraóna jen dalším varovným znamením.1 Gen 15.16. Tento příkaz s největší pravděpodobností vydal faraón Setchi I, otec známého Ramessese II., se kterým se setkali později Mojžíš a Árón v jejich při o lid Izraelský. Sethi I. byl známý nejen jako bojovník a velký stavitel, ale zasloužil se především o silný rozvoj egyptského hospodářství. Mojžíšova odvážná matka ukrýval syna po tři měsíce. Poté viděla, že déle nejde skrývat pravdu a v připravené ošatce poslala Mojžíše po vodách Nilu. Tato věc sama o sobě nebyla nijak výjimečná. Vodám Nilu se často svěřovaly děti, které rodiče nemohli uživit, které se narodily z cizího lože, nebo je jednoduše bylo nutno před někým zachránit. Za zmínku stojí i příběh o Sargonovi, kterého svěřila jeho matka vodám Eufratu v Mezopotámii o mnoho let dříve a který je také písemně potvrzen. Bible popisuje, že Mojžíš byl nalezen egyptskou dcerou a ta ho přijala za syna. Poté byla nalezena mezi hebrejskými ženami kojná – shodou okolností Mojžíšova pravá matka – která Mojžíše odkojila. Touto cestou se Mojžíš dostává k obrovskému zdroji vzdělání. Dá se říci, že faraóni Ramessese I., Setchi I. a Ramessese II. postavili, po vratkých letech, Egypt znovu na nohy. Byla podepsána mírová dohoda s Chetity, armáda došla podstatných změn, byly započaty velké stavby a hospodářská situace se zlepšovala. Pro Mojžíše bylo proto naprosto nutné, aby znal nejen písmo, ale mnoho dalších věcí souvisejících s jeho vysoký postavením. Musel ovládat psaní, čtení, královskou etiku, válečnou strategii a znalost okolních národů i s jejich současnou situací. Jako otrok by se k těmto informacím jen ztěží dostal. Korespondence mezi národy se děla obvykle ve formě hliněných destiček s klínopisem, nebo na papyrech s egyptskými hieroglyfy. Mimo to existovaly v Egyptě ještě dvě formy písma, které však byly jen odvozením a zjednodušením původních hieroglyfů. První bylo hieratické, jež se mnohem rychleji psalo a druhé bylo tzv. démotické, jež se používalo mezi obyčejným lidem a venkovany. Mojžíš mohl být znalcem všech těchto forem.
Písmo
V roce 1904 se Flinders Petrie s manželkou a skupinou vydal zkoumat nálezy na plošině Serábit el-Chádim. U vchodu do jednoho z dolů narazila jeho žena na několik kamenných desek s osmi nápisy, které byly napsány v dosud neznámém písmu.
Tyto nápisy se později díky egyptologovi A. H. Gardinerovi staly známé pod pojmem
Protosinajské písmo. Panuje názor, že staří Semité pracující v dolech pro faraóna, si osvojili egyptské hieroglyfy a přizpůsobili je svému jazyku. Vytvořili systém třiceti znaků označujících souhlásky a tím umožnili zaznamenat všechna slova svého jazyka. Datace vzniku tohoto písma se klade do 15. století před naším letopočtem. Při počátku hebrejštiny mohlo toto písmo sehrát významnou roli. Asi nejdůležitější roli při vzniku hebrejštiny hrál národ zvaný Féničané. Dodnes je tento národ, i přes různá zpochybnění, považován za původce abecedy, od které jsou odvozeny mnohé další včetně řecké nebo dnešní latinky. Féničané byli semitským kmenem, který sídlil na západním svahu Libanonu. Nebyli až tak státem jako spíše obyvateli jednotlivých měst. Především Týru, Akky, Sidonu a Byblu. Byli zdatnými námořníky a tuto skutečnost bohatě využívali při obchodování s Egyptem. Dlouhou dobu mu také byli poddáni, ale s oslabením Chetitské říše si vydobyli určitou autonomii. Tu si udrželi až do 8. stol. př. n. l., kdy podlehli Asyrskému vpádu. Jejich velkým vynálezem bylo vaření jistého druhu plžů, z jehož výměšků získávali purpurovou barvu. Tou pak obarvovali především nachové látky, které se následně vyvážely. Sami Féničané užívali často egyptské hieratické písmo. Při jejich obchodě to byla nejednodušší forma. Zhruba v letech 1400- 1300 př. n. l. však, ne ze zcela známých důvodů, vytvářejí znaky, kterými označili všechny souhlásky svého jazyka. V té době to ale nebylo jediné hláskové písmo. Již bylo zmíněno písmo protosinajské a kromě něho se našlo i tzv. Ugaritské písmo, které rozluštil německý jazykovědec Hans Bauer. Zjistil, že obyvatelé Ugaritu užívali již v 15. stol. př. n. l. čistě hláskové písmo složené z klínopisných znaků. Máme tu tedy dvě tenké nitky ve kterých, jak klínové písmo (původně obrázkové) tak i egyptské hieroglyfy, dávají určitý základ a prostor pro vznik hláskových písem. Fénické písmo se tak postupně rozšířilo do celého Kanaánu, kde se dnes označuje i jako písmo starohebrejské nebo kanaánské. Tuto formu písma převzali s největší pravděpodobností později Izraelci při svém příchodu do Palestiny. Jak se to vše odehrálo, nevíme. S trochou nadsázky se však lze domnívat, že při vzniku psané hebrejštiny hrálo roli několik faktorů. Abraham, Izák i Jákob se setkávali převážně s klínopisem.
U Abrahama je jasný kontakt také s Chetitskými formami klínopisu. Josef a následně Jákob s celým rodem přišli s těmito znalostmi do Egypta, kde se usídlili na dalších několik set let. Při Josefově postavení dochází k dalšímu rozšíření znalostí v oblasti egyptských hieroglyfů. Potom přichází na scénu Mojžíš se svým vzděláním a vyvádí Izraelce z Egypta. Druhá kniha zvaná Exodus uvádí mnoho míst kde je zapsána fráze typu: „A napsal Mojžíš“, „Zapiš slova“ atd. Osobně si však myslím, že jen těžko mohla být zapsána v té formě hebrejštiny ve které je dnes napsán Starý zákon. Jakým písmem Mojžíš psal, se dnes určitě nedovíme. Jediná památka starohebrejského písma (a to ještě mimobiblická) je tzv. Kalendář z Gezeru z 10. stol. př. n. l, kde jsou popsány zemědělské práce podle jednotlivých měsíců. Je však zřejmé, že doba Mojžíše, Féničané, Ugarit, a protosinajské písmo, vytvořily příznivé podmínky a prostor pro to, aby mohl hebrejský jazyk spolu s písmem pomalu zapustit své kořeny a začít růst.
Část první — Abraham
Historie hebrejštiny, jak mluvené tak psané, sahá daleko do minulosti. Její vznik se neudál v jednom okamžiku, ale spíše pomalu vznikala s národem, který byl později známý jako národ Hebrejů, tj. dnešních Židů.
Pokud se chceme vydat po stopách hebrejského jazyka, musíme si nejprve položit otázku: Kdo to vlastně Hebrejové byli? A odkud pocházeli?
Bible tradičně označuje jako prvního Hebreje praotce Abrahama. Semitu, který se nejspíš narodil v KaldejskémUru v době Sumerské civilizace. Historický kontext v oblasti Mezopotámie a biblická zpráva o Abrahamovi zařazují jeho život zhruba do let 2000 – 1900 př. n. l. Tuto tenkou nit sleduje například Chaim Potok ve své knize Putování, nebo archeolog W. Albright. Jiní vidí zařazení v širším měřítku od 2000 – 1500 př. n. l. Není to však dodnes jasné. Sama archeologie přináší stále nové informace, proto i v těchto datacích můžeme očekávat další změny. Abraham (dříve nazýván Abram) se po smrti svého bratra odebral spolu s otcem a rodinou do Cháranu, kde se společně usídlili. Jejich původním záměrem však bylo dostat se do Kenaanské země, kde mohli díky výborným podmínkám provozovat pastevectví. V Cháranu však umírá Abrahamův otec. Po této události přichází k Abrahamovi Hospodin a povolává ho na společnou cestu do zaslíbené země. Tato doba by se dala nazvat vznikem nebo počátkem hebrejského národa. Tak ji dnes vidí Židé, křesťané i někteří z historiků. Linie slova Hebrej se v Bibli dá vysledovat ještě o kousek dál. Desátá kapitola v knize Genesis vypisuje rodokmen synů Noeho od nejmladšího Jafeta až po nejstaršího Šéma. Když zmiňuje Šéma, nazývá ho jako „otce všech synů Heber.“ V hebrejštině se Hebrej řekne ivri, přičemž se použijí jen tři souhlásky ajin, bét a réš. Slovo Heber je složeno ze stejných souhlásek, proto bychom ho v hebrejštině četli jako ever. Při faktu, že samohlásky byly doplněny mnohem později se dá předpokládat, že samotné slovo Hebrej má své kořeny u Šéma. Postupně se formovalo a plné podoby nabylo u praotce Abrahama. Není od věci však také zmínit názor, podle kterého bylo slovo Hebrej odvozeno od slova Chapiru či Chabiru. Přičemž by v druhém případě zůstávaly souhlásky stejné jako ve slově Heber a Hebrej. Chabirové byli kočovným národem, který se pohyboval v oblasti Kenaanu v letech 1500 – 1200 př. n. l. Do popředí zájmu se dostal díky archeologickým objevům v Tell–el-Amarně, kde se jméno Chabiru objevuje jak v Egyptských, Chetitských tak i Babylónských zprávách. Někteří je ztotožňují právě s dávnými Hebreji. Toto tvrzení je však stále vratké, protože neexistuje pevnější důkaz, který by tuto skutečnost potvrdil. Původ Abrahama se klade převážně do západosemitské skupiny Amorejců1, kteří do Sumeru přicházeli pravděpodobně ze Sýrie. Tito Amorité mluvili semitským jazykem, který byl blízký více hebrejštině, než sumerštině, nebo později babylónské akkadštině. Jakým jazykem Abraham mluvil, nevíme. Je však možné, že ovládal nejen svůj rodný jazyk, ale i sumerštinu a babylónskou akkadštinu. Sumerština jako taková se pomalu vytrácela a akkadština začala zaujímat přední místo v celé Mezopotámii. Akkadštinou se jak psalo tak i mluvilo.
V době, kdy Abraham opouštěl Cháran, byly známy dvě základní formy písemnictví. Bylo to Mezopotámské klínové písmo a Egyptské hieroglyfy. Tyto formy písma vznikaly pravděpodobně nezávisle na sobě. Abraham se musel při svém pobytu v Uru s klínopisem setkat a není nemožné, že ho také ovládal. I když se nenašly žádné tabulky, které by o Abrahamovi nesly nějakou zmínku, mohl Abraham právě tímto způsobem zaznamenávat události, které se staly mezi jím samotným a Bohem. Je to však věcí diskutabilní. Důležitým faktem v takové diskusi jsou však rozsáhlé nálezy právě v oblasti písemnictví. Byly nalezeny takové tabulky jako osobní dopisy,seznamy zemědělských prací a mnohé další, které ukazují, že písmo nebylo jen výsadou vyšší vrstvy společnosti. Abraham Hebrejský. Tak ho v Bibli poprvé označuje posel, který mu přináší zprávu o únosu Lota, syna Abrahamova bratra Hárana. Tato zmínka nás informuje, že v té době byl už Abraham pod tímto jménem známý. Nenazval ho tak nikdo z jeho domu, ale posel, který nejspíš náležel úplně k jinému národu. Skupina vedená praotcem Abrahamem tak začala být známá pod označením Hebrejové. Abrahamovým odchodem z Cháranu, na Boží pokyn, byl oddělen hebrejský národ a s ním i jeho jazyk, kultura a později i písmo.
Část druhá — Mojžíš
Období Mojžíše se nejčastěji zařazuje do 13. století před naším letopočtem. Jeho život se začal odvíjet celkem netradičně. Narodil se hebrejské ženě v době, kdy byl faraónem vydán příkaz, aby všichni chlapci narození hebrejským ženám byli zabiti. Důvod byl prostý. Egypt si moc dobře pamatoval expanzi kmenů Hyksósů, kteří zabrali Egypt a ovládly ho v 17. století př. n. l. Stále rozmáhající se hebrejský lid byl pro faraóna jen dalším varovným znamením.1 Gen 15.16. Tento příkaz s největší pravděpodobností vydal faraón Setchi I, otec známého Ramessese II., se kterým se setkali později Mojžíš a Árón v jejich při o lid Izraelský. Sethi I. byl známý nejen jako bojovník a velký stavitel, ale zasloužil se především o silný rozvoj egyptského hospodářství. Mojžíšova odvážná matka ukrýval syna po tři měsíce. Poté viděla, že déle nejde skrývat pravdu a v připravené ošatce poslala Mojžíše po vodách Nilu. Tato věc sama o sobě nebyla nijak výjimečná. Vodám Nilu se často svěřovaly děti, které rodiče nemohli uživit, které se narodily z cizího lože, nebo je jednoduše bylo nutno před někým zachránit. Za zmínku stojí i příběh o Sargonovi, kterého svěřila jeho matka vodám Eufratu v Mezopotámii o mnoho let dříve a který je také písemně potvrzen. Bible popisuje, že Mojžíš byl nalezen egyptskou dcerou a ta ho přijala za syna. Poté byla nalezena mezi hebrejskými ženami kojná – shodou okolností Mojžíšova pravá matka – která Mojžíše odkojila. Touto cestou se Mojžíš dostává k obrovskému zdroji vzdělání. Dá se říci, že faraóni Ramessese I., Setchi I. a Ramessese II. postavili, po vratkých letech, Egypt znovu na nohy. Byla podepsána mírová dohoda s Chetity, armáda došla podstatných změn, byly započaty velké stavby a hospodářská situace se zlepšovala. Pro Mojžíše bylo proto naprosto nutné, aby znal nejen písmo, ale mnoho dalších věcí souvisejících s jeho vysoký postavením. Musel ovládat psaní, čtení, královskou etiku, válečnou strategii a znalost okolních národů i s jejich současnou situací. Jako otrok by se k těmto informacím jen ztěží dostal. Korespondence mezi národy se děla obvykle ve formě hliněných destiček s klínopisem, nebo na papyrech s egyptskými hieroglyfy. Mimo to existovaly v Egyptě ještě dvě formy písma, které však byly jen odvozením a zjednodušením původních hieroglyfů. První bylo hieratické, jež se mnohem rychleji psalo a druhé bylo tzv. démotické, jež se používalo mezi obyčejným lidem a venkovany. Mojžíš mohl být znalcem všech těchto forem.
Písmo
V roce 1904 se Flinders Petrie s manželkou a skupinou vydal zkoumat nálezy na plošině Serábit el-Chádim. U vchodu do jednoho z dolů narazila jeho žena na několik kamenných desek s osmi nápisy, které byly napsány v dosud neznámém písmu.
Tyto nápisy se později díky egyptologovi A. H. Gardinerovi staly známé pod pojmem
Protosinajské písmo. Panuje názor, že staří Semité pracující v dolech pro faraóna, si osvojili egyptské hieroglyfy a přizpůsobili je svému jazyku. Vytvořili systém třiceti znaků označujících souhlásky a tím umožnili zaznamenat všechna slova svého jazyka. Datace vzniku tohoto písma se klade do 15. století před naším letopočtem. Při počátku hebrejštiny mohlo toto písmo sehrát významnou roli. Asi nejdůležitější roli při vzniku hebrejštiny hrál národ zvaný Féničané. Dodnes je tento národ, i přes různá zpochybnění, považován za původce abecedy, od které jsou odvozeny mnohé další včetně řecké nebo dnešní latinky. Féničané byli semitským kmenem, který sídlil na západním svahu Libanonu. Nebyli až tak státem jako spíše obyvateli jednotlivých měst. Především Týru, Akky, Sidonu a Byblu. Byli zdatnými námořníky a tuto skutečnost bohatě využívali při obchodování s Egyptem. Dlouhou dobu mu také byli poddáni, ale s oslabením Chetitské říše si vydobyli určitou autonomii. Tu si udrželi až do 8. stol. př. n. l., kdy podlehli Asyrskému vpádu. Jejich velkým vynálezem bylo vaření jistého druhu plžů, z jehož výměšků získávali purpurovou barvu. Tou pak obarvovali především nachové látky, které se následně vyvážely. Sami Féničané užívali často egyptské hieratické písmo. Při jejich obchodě to byla nejednodušší forma. Zhruba v letech 1400- 1300 př. n. l. však, ne ze zcela známých důvodů, vytvářejí znaky, kterými označili všechny souhlásky svého jazyka. V té době to ale nebylo jediné hláskové písmo. Již bylo zmíněno písmo protosinajské a kromě něho se našlo i tzv. Ugaritské písmo, které rozluštil německý jazykovědec Hans Bauer. Zjistil, že obyvatelé Ugaritu užívali již v 15. stol. př. n. l. čistě hláskové písmo složené z klínopisných znaků. Máme tu tedy dvě tenké nitky ve kterých, jak klínové písmo (původně obrázkové) tak i egyptské hieroglyfy, dávají určitý základ a prostor pro vznik hláskových písem. Fénické písmo se tak postupně rozšířilo do celého Kanaánu, kde se dnes označuje i jako písmo starohebrejské nebo kanaánské. Tuto formu písma převzali s největší pravděpodobností později Izraelci při svém příchodu do Palestiny. Jak se to vše odehrálo, nevíme. S trochou nadsázky se však lze domnívat, že při vzniku psané hebrejštiny hrálo roli několik faktorů. Abraham, Izák i Jákob se setkávali převážně s klínopisem.
U Abrahama je jasný kontakt také s Chetitskými formami klínopisu. Josef a následně Jákob s celým rodem přišli s těmito znalostmi do Egypta, kde se usídlili na dalších několik set let. Při Josefově postavení dochází k dalšímu rozšíření znalostí v oblasti egyptských hieroglyfů. Potom přichází na scénu Mojžíš se svým vzděláním a vyvádí Izraelce z Egypta. Druhá kniha zvaná Exodus uvádí mnoho míst kde je zapsána fráze typu: „A napsal Mojžíš“, „Zapiš slova“ atd. Osobně si však myslím, že jen těžko mohla být zapsána v té formě hebrejštiny ve které je dnes napsán Starý zákon. Jakým písmem Mojžíš psal, se dnes určitě nedovíme. Jediná památka starohebrejského písma (a to ještě mimobiblická) je tzv. Kalendář z Gezeru z 10. stol. př. n. l, kde jsou popsány zemědělské práce podle jednotlivých měsíců. Je však zřejmé, že doba Mojžíše, Féničané, Ugarit, a protosinajské písmo, vytvořily příznivé podmínky a prostor pro to, aby mohl hebrejský jazyk spolu s písmem pomalu zapustit své kořeny a začít růst.
