Kořeny

"23"

Vyrazil údolím. Cesta se zdála být schůdná, ale přesto mu bylo jasné, že
bude muset vynaložit více síly než obvykle. Srdce mu tlouklo čím dál víc a v
dálce se pomalu začínaly ozývat zvuky šelem. Tiše se přikrčil a snažil rozpoznat
odkud zvuky přicházejí. „Snad je minu“, odpovídal sám sobě. Vstal a pomalu
pokračoval. Tma byla stále hustší a jen ruce napřažené vpřed dávaly jistotou, že
nenarazí. „Proč tudy zas musím jít,“ vyvstala odněkud ta známá otázka. „Musí
to tak být?“ Nepochopení Božího jednání začalo znovu zaplavovat jeho mysl:
"Hospodin je můj pastýř"....nebudu míti nedostatku. Jak paradoxně ty slova teď
znějí. „Jak mám důvěřovat když nevidím?“ Při všech těchto otázkách si nevšiml
nenápadného srázu. Noha se podvrtla a tělo už nestačilo správně zareagovat.
Jen ruce se snažily rychle něčeho zachytit, ale marně. Pád už zmírnila jen letmá
vzpomínka na Boží milost.
Otevřel oči a snažil se rozpoznat, kde to vlastně je. Myšlenky na záchranu
se tloukly vzájemně s hněvem a zlostí. Bezvládně ležel. „Musím vstát,“
přikazoval sám sobě. „A proč? Prostě musíš, neptej se pořád tak hloupě“. Náhle
se jeho mysl začala uklidňovat. Jemný vítr se lehce opřel do jeho tváře a
bezradné otázky se pomalu začaly stahovat do ústraní. Duch Boží, blesklo mu
hlavou. „Pane kde jsi? Nevidím tě“. Žádná odpověď. Jen ten nadpřirozený pokoj
začal znovu naplňovat jeho nitro.Hospodin je Můj pastýř. Znova ta známá slova.
„I tady?“ Právě tady, začalo rezonovat v jeho duchu. V tom zazněl znovu zvuk
šelmy. Rychle zbystřil a zkoušel rozpoznat odkud přišel. Bylo mu víc než jasné,
že zvuk se ozval mnohem blíže než předtím. Zbraně. Než jsem spadl, měl jsem je
u sebe. Pravá ruka se rychle dotkla pasu. Štít a přilba jsou pryč. „Co meč?
Aspoň ten by tu mohl někde být.“ Oběma rukama hledal kolem sebe. Nic. „Jak
taky v té tmě mám něco nalézt“. Beznaděj se znovu začala ozývat. „Kašlu na to,
už se nebudu dále snažit“. „K čemu mi to snažení je!!“ Řev šelmy se ozval děsivě
blízko. Nestihl zareagovat. Tupý náraz ho odvalil o několik metrů dál. „Pane!“
Vykřikl. „Kde jsi?!“ Víc už z jeho úst nevyšlo. Rukama zmateně zamával a
upadl do bezvědomí. Krátký paprsek světla, zmátl hledající šelmu a obrátil její
oči jiným směrem.
Po chvíli přišel k sobě. „Žiju? Asi jo, když se dokážu ptát sám sebe.“ Ostrá
bolest projela jeho hlavou. Nějakým způsobem se útok minul účinkem. „Jak to
že mě nedostala?“ Pancíř. To slovo silně zaznělo v jeho srdci. „Úplně jsem
zapomněl, že ho mám.“ Útok byl veden přesně, ale přes pancíř se nedostal.
První slova díků vycházela z jeho úst. Obrátil se na bok a jeho ruce se
něčeho dotkly. Všiml si záblesku světla, který mu přelétl přes tvář. „Co to je?“
Meč! „Díky Bohu, to je půlka vítězství.“ Rychle ho přitiskl k hrudi a jeho srdce
znovu začal zalévat ten nadpřirozený pokoj. Zavřel oči a pomalu přijímal.
„Pane, znovu jsem padl a nevím jak se odtud dostat.“ „Miluji tě“, ta slova
přilétla jako vítr. „Jsem tu s tebou. Neboj se!“ Tři krátké věty začaly rozbíjet
beznaděj na drobné kousky. Znovu dostával chuť vstát a bojovat. „Proč jsem to
neviděl? Nechápu to Pane.“ Rozum se snažil nalézt nějakou odpověď.
„Pojď “, zaznělo krátce. „Není čas přemýšlet. Musíš zpět na cestu.“ Drobný kužel
světla začal ukazovat směr. Pomalu se zvedl a malátnou chůzí vyrazil za
světlem. Jen letmo zahlédl obrys šelmy, která se marně snažila najít svou
kořist. „Proč mě neviděla? Ale, co na tom teď záleží.“
Čím více se soustředil na světlo, tím více se jeho kroky upevňovaly. Lehký
vánek se dotýkal jeho poraněných zad a přinášel úlevu. Nejraději by se do něj
položil a přestal myslet úplně na všechno. Teď však věděl, že musí jít. Nesmí se
zastavit. Pomalu se přibližoval k místu odkud padl. Rychle začal stoupat
nahoru a mečem si pomáhal. "Prut Tvůj a berla Tvá,toť mě potěšuje" nikdy mu ta
slova nezněla tak živě jako teď.
“Ne tak rychle“, ozvalo se zpovzdálí. Otočil se za zvukem. „Kdo jsi?“ vykřikl.
"Nahoru se nedostaneš“, zaznělo místo odpovědi. „Jsi v mé moci.“ Jeho ruce se
ještě pevněji přimkly k meči. Čím silněji ho svíral, tím smělejší byly jeho úvahy.
„Kdo jsi, že mluvíš o Božím pomazaném jako o kusu smetí?!“ Zvláštní hněv
zaplavoval jeho srdce. „Jsem Strach“ ozvalo se a z temných rukou vyšlehly silné
provazy, které bleskurychle omotaly jeho nohy. "Ježíš!" vykřikl spontánně a
rychle uskočil z uvolněných provazů. Lehce se přikrčil a čekal další útok.
Strach začal kroužit kolem. Náhle v úsvitu světla zahlédl štít. „Tak tady jsi.“
Rychle se sklonil a uchopil ho do levé ruky. Strach se zatím přiblížil a vystřelil
salvu šípů. Nacvičeným pohybem odrazil útok zpět do tmy. Znovu začal cítit tu
jistotu vítězství. "Nebudu se báti zlého, neboť Ty se mnou jsi.“ Jeho meč opsal
jemný oblouk a zasáhl Útočícího do ramene. "Hospodin je můj pastýř"
Koordinace jeho pohybů se ještě zvýšila. Mnohem jasněji teď rozpoznával svého
Protivníka, který rozzuřeně kroužil kolem. „Zabiju tě,“ zařval Strach! Další salva
šípů. Znovu je odrazil a začal chválit Boha.
"Bůh přebývá ve chvalách svého lidu" zaznělo nad nimi. Čím mohutněji chvála
rostla tím slabší byly výpady Strachu. Obrana se pomalu začínala měnit v útok.
„Pro Boží slávu“ zvolal a pevně uchopeným mečem vyrazil protivníkovi luk z
rukou. Strach chytil znovu své provazy a zaútočil. Rychle poklekl a štítem si
chránil hlavu. Provazy tupě dopadly na štít a svezly se po něm dolů.
„Teď můžeš zaútočit“, ozvalo se. Odkryl štít a uviděl, že Nepřítel je nebezpečně
blízko. Nepřemýšlel jak, jen krátce vykřikl “Nebudu se báti zlého!“ a jeho meč se
rozběhl přímou drahou vpřed. Zásah! Ani si nevšiml jak, jen viděl že se trefil
někam do hrudi. Světelná záře zanechala zřetelnou ránu. Strach se pomalu
začal stahovat do údolí. „Nesmíš jít za ním. Musíš na Cestu“, ozvalo se.
Opojení z boje se pomalu začalo vytrácet. Upevnil zbroj a kvapným krokem se
vydal zpět na Cestu...