Berešit - část II.
Berešit část II.
11. Bůh také řekl: „Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!"
A stalo se tak.
12. Vyhnala země rostliny, zeliny rozsévající sémě podle druhu svého, a strom, který nosí ovoce podle druhu svého, ve kterém jest sémě jeho.
A viděl Bůh, že jest to dobré.
13 I byl večer a bylo ráno: den třetí. 14. A řekl Bůh: „bud'tež světla na obloze nebeské, aby oddělovala den od noci a aby byla znameními [určujíce] doby, dny a léta ;
15 a aby byla světly na klenbě nebeské, aby svítila na zem“; a stalo se tak.
16. I učinil Bůh dvě světla veliká: světlo větší, aby ovládalo den, a světlo menší, aby ovládalo noc, i hvězdy.
17. A vsadil je Bůh na oblohu nebeskou, aby svítila na zem,
18 a aby ovládala den a noc a oddělovala světlo ode tmy. A viděl Bůh, že je to dobré.
19 I byl večer a bylo ráno: den čtvrtý. 20 A pravil Bůh: „nechť hemží se vody hemžením bytostí živých a ptactvo nechť lítá nad zemí u oblohy nebeské.“
21 I stvořil Bůh velryby veliké a všeliké živočichy plazivé,jimiž vody se hemžily dle druhů jejich, a všeliké ptactvo s křídly dle druhu jeho. A viděl Bůh, že je to dobré.
22 I požehnal jim Bůh řka: „plod'te se a množte se a naplňte vodu v mořích a at' se rozmnožuje ptactvo na zemi.“
23 A byl večer a bylo ráno: den pátý.
24 I pravil Bůh: „nechť vydá země bytosti živé dle druhu jejich: dobytek, plaz a zvěř polní dle druhu jejího“ i stalo se tak.
25 I učinil Bůh zvěř polní dle druhu jejího a dobytek dle druhu jeho a všeliký zeměplaz dle druhu jeho - a viděl Bůh, že je to dobré.
Úvaha
Při pročítání všech veršů mě fascinuje Boží rozmanitost a jeho zápal pro danou věc. Samotný způsob jeho práce působí dojmem vášnivého skladatele, který komponuje své vrcholné dílo.
Zazelenej se země… Boží štětec se snáší k suché zemi a ta se obléká do nového hávu. Kořen slova d-š-´ je zde použit jak pro sloveso „zazelenej se“ , tak i pro podstatné jméno „zelení“. Stejný kořen je vyjádřením i pro „mladou trávu“. Je jasné že chvíle pustoty na zemi končí a začíná pomalu rašit nový život. Při psaní těchto řádků se dívám z okna a jediné co mé oči vidí jsou spousty sněhu. Žádná tráva, žádná zeleň. Přijde však doba, kdy sníh poleví a země bude znovu vydávat svědectví o pravdě Božího stvoření.
Byliny nesoucí semena a stromoví nesoucí plody. Bůh se rozhodl položit pevný řád ve kterém na své dílo začíná klást „zodpovědnost“. Hebrejský výraz pro nesoucí se dá přeložit také jako vykonávající, nebo tvořící. Je to stejné slovo, které je použito u Boží práce s klenbou. Povinností stromu se tedy stalo nést, vykonávat anebo tvořit ovoce. Při těchto myšlenkách je jasné, že stromy se skutečně rozhodly Boha poslechnout.
Ve dvanáctém verši je řečeno: vyhnala země … . Jednou jsem slyšel názor, ve kterém dotyčný zmínil, že Bůh pracuje z vnitřku směrem ven. To znamená, že začíná u proměny srdce člověka a postupuje směrem k jeho práci, koníčkům atd. Dá se říci, že Bůh promluvil slovo a země ze sebe vyhnala nebo vypudila to, co jí bylo nařízeno. Sloveso j-c-´ má mnoho významů. Hlavním vyjádřením tohoto slovesa je vytáhnouti něco z něčeho. Bůh de-facto vytahuje zemi z vod, zeleň ze země a hříšníka…z hříchu.
To co mě znovu zaráží je Boží plánování. Nedělá vše najednou. Má svůj čas. Dívá se na své dílo a znovu je hodnotí.
K tomu, aby země mohla plodit vše, co jí Bůh nařídil bude potřebovat specifické světlo. Bůh znovu dokazuje svoji pečlivost. Po úvodním zaneprázdnění se zemí, obrací svou pozornost směrem k nebi a jedním slovem rozseje po nebi několik tisíc světel, které se ještě dodnes nikomu nepodařilo spočítat. Dokážeš spočítat hvězdy, ptá se Bůh později praotce Abrahama? Tak bude tvého potomstva. Žalmista později dosvědčuje: „učinil hvězdy aby vládly v noci.“ Při slově oddělovat je použito znovu slovo, které také znamená rozlišovat. Doslova tedy: světla… rozlišující mezi dnem a mezi nocí…mezi světlem a mezi tmou.
Nikdo dnes asi nepochybuje o tom, že slunci náleží svítit ve dne a měsíc je k tomu, aby svítil v noci. Sám Bůh vložil tuto vládu do jejich rukou. A od té doby si to stále vesele užíváme. Co by se však stalo, když by se jednoho rána slunce nerozsvítilo. Pravděpodobně by nastal celosvětový chaos, smrt, války a mnohé další věci.
Ani vody nezůstávají ušetřeny. Po světelném aplausu vrhá Bůh svůj pohled k vodám. Právě teď, víc než kdy jindy, je čas pro živé duše. Ve dvacátém prvním verši je použito znovu sloveso bárá – stvořil (výhradně jen o Bohu). To mě vede k myšlence, jak si musí vážit života samotný Stvořitel? Jakou má v jeho očích cenu. Toto je místo, kde Bůh tvoří převážně ryby, velryby, vodní živočichy a létavce. Jsou to oni, na kterých spočinulo první Boží požehnání. Proč teprve zde Bůh žehná? Osobně si myslím že z jednoho důvodu. Živá duše na tomto světě „nekončí“. O zemi je řečeno, že pomine. To samé o nebi. Bůh učiní nové. O živém tvoru však nic takového nečteme. Na živé duši spočinulo Boží požehnání, protože ona se ke svému Stvořiteli znovu vrátí.
Po stvoření prvních živých tvorů, ryb a létavců, se Bůh znovu obrací k zemi a přikazuje, aby vydala duši živou podle svého druhu. Tak jako s bylinami a stromy i zde je použito slovo pro vypudit nebo vyhnat směrem ven. Skutečností je a zůstává, že co ze země povstalo do země se znovu vrací. Ať je to strom nebo zvíře a nebo později sám člověk…
