Brána smrti
Brána smrti
Smrt. Nedílná součást lidstva nutná k jeho přežití. Lidstvo má nad „smrtí“ otazníky už od nepaměti. Smrt je určitou branou, skrze kterou jednou projdeme, každý z nás. Co se týče však návratu z ní – těžko říci:-). Smrti se člověk může buď bát nebo jednoduše otázku okolo ní uzavřít někde hluboko uvnitř v sobě. Prostě ji ignorovat. Smrt je koncem lidské poutě na této zemi – nevyhnutelným a definitivním. Smrt je děsivá jak ve své rychlosti a pomalosti, tak i ve svém momentu překvapení. Smrt se nás nikdy nezeptá, kdy že to má prý přijít? Svou přítomností však sama klade otázku – co je za ní? Odpověď nám však nikdy nedá. Vždy jen přijde vykonat svou práci a zmizí v neznámu.
Smrt nám bere naše blízké a zraňuje tak naše srdce. Na druhou stranu však vytváří prostor pro narození potomků nových, kteří smutek ze ztráty blízkých vyvažují radostí provázenou při jejich příchodu na svět. Blízké ztrácíme, ale nové blízké získáváme. Smrt není nepřítel člověka. Ona je nutností. A dovolím si i pošetilou myšlenku – ona je i přítelem. Právě svou nedílnou součástí v lidském životě dává prostor pro otázku víry. Rozumem se nikdy „za“ smrt nepodíváme. Zastavíme se před jejími dveřmi a nejsme schopni jít dál. V Ježíšově učení je jedna zajímavá pasáž. Při postupném se přibližování k Jeruzalému vysvětluje učedníkům, že po jeho ukřižování vstane třetího dne z mrtvých. Víra v Jeho jméno nese tři důležité aspekty. Víra v Jeho Mesiášství, oběť v podobě smrti na kříži za hříchy každého z nás a vzkříšení. Právě tento akt vzkříšení přinesl novou dimenzi víry v to, že smrt je pouze branou, kterou člověk prochází. Tímto aktem odebral Ježíš klíče ďáblu o kterém je psáno, že strachem ze smrti držel lidi v otroctví. Ježíš prošel branou a vrátil se zpět. Právě tímto aktem zve i nás k víře, která se nezastavuje u „Brány Smrti“, ale v důvěře v Jeho jméno prochází a opírá se při dosavadním putování člověka po této zemi o naději věčného života.