Kořeny

Nejsme sami

Bylo to zrovna na mojí každodenní cestě do práce, kdy mám ve vlaku do Corku zhruba dvacet minut na klidný kafe a svojí ranní četbu. Ten den jsem si zrovna pročítal jednu z kapitol knihy “Finding God in unexpected places” od P. Yanceyho. Autor na jednom místě zmiňuje myšlenku lidského vztahu k věcem okolo sebe, kde je vztah, jak sám autor píše, mnohdy intimnější více s domácím kinem než s lidmi žijícími okolo. Nedalo mi to si nepoložit otázku. Proč je pro dnešní dobu a společnost obtížné přijmout myšlenku “prostého” vztahu s Bohem? Je to proto, že dnes nacházíme spíše zklamání ve vztahu jedni k druhým a se stejným postojem hledíme i na možnost vztahu s Bohem? Denně potkávám lidi, kteří svoje naděje vkládají do vztahů k institucím, bankám, společnostem a materialním hodnotám, které mají ve skutečnosti velmi vratký základ. Zdá se mi, že někdy utíkáme do těch svých komůrek, kde si bedlivě střežíme ty naše naděje a jistoty. Hledáme odpočinek a odpovědi na naše otázky v tomhle světě a nakonec zjišťujeme, že jsme sami. Přijde mi, že lidé dnes pravdu slyšet nechtějí. Nehledají ji. Bojí se, že by ztratili sami sebe. Bojí se ztráty svého “života”, svých hodnot a jistot. O něčem takovém však Ježíš mluvil. “Kdo ztratí svůj život pro mě – ten ho nalezne. Kdo ho nalezne tady na zemi … ten ho ztratí.”

Když řekneme “já a Bůh” budeme se v sekulární společnosti setkávat spíše s údivenými tvářemi, nechápavým výrazem nebo v lepším případě s postojem “něco tam nad námi je”. Lidé vnímají Boha spíše jako něco neaktuálního. Něco, čemu není potřeba nějak vážněji věnovat svoji pozornost. A už vůbec ne pozornost něčemu co nám chce mluvit do života, či ho nějak měnit. Ještě vzdálenější, a to i v řadách křesťanů, je lidem představa Boha jako Otce. Napříč mnoha církevními denominacemi i kostely zaznívá známá modlitba Páně, začínající slovy - Otče náš. Pokud bychom však šli na podstatu prvních dvou slov a poptali se kolemjdoucích, jak to osobně vnímají, mám za to, že by jsme byli (nebo nebyli) překvapeni, kolik z dotázaných by k tomu řeklo své nadšené “amen”. Kladu si otázku. Je to tedy vina církve, která by měla být určitou reprezentací a odleskem Boha, kterého tak “neochvějně” vyznává? V určitém směru bude sekulární společnost vždy vnímat Boha tak jak ho prezentuje církev. Ať má každá jednotlivá církev, sbor či společenství jakoukoli “nálepku”, bude pro okolní společnost vždy svědectvím o Bohu, kterého ve svém středu vyznává a ve kterého věří. Na druhou stranu je však církev pořád společenstvím obyčejných lidí se stejnými problémy jako “společenství” ne – církevní. Hodnotit a přijmout za fakt obraz o Boží existenci a o Bohu samotném jen na základě charakteristik danných “církví” může vypadat jako opodstatněné. Z jiného úhlu je to ale vcelku jednoduchý, nic moc nestojící postoj. Jaká je církev - takový je Bůh?

Když se Ježíš modlil první slova modlitby: “Otče náš”, pokračoval: “Kterýž jsi v nebesích buď posvěceno Jméno Tvé... .“ V následujících slovech mě oslovují dvě podstatné věci. Za prvé mi pozvedají hlavu k mému Bohu, který je v nebesích. Obrazně ať jsem kdekoli, můžu pozvednout svoje oči k nebi a uvědomit si jeho všudypřítomnost i to, že nejsem nikdy sám. Za druhé je to svatost Jeho jména. Pokud slovo “posvěceno” nahradím výrazem odděleno, což věřím, že není nějak razantně mimo, mnohem jasněji to ke mně bude mluvit o osobním vztahu k mému Bohu. Jinými slovy “buď odděleno Tvoje jméno” pro tento vztah. Ty a já.

Pár dní zpátky jsem narazil v Písmu na příběh z Janova evangelia 9 kapitoly. Je to příběh o žebravém slepci, který byl slepý už od narození. Co mě zaujalo byla právě osoba slepce. Učedníci nejprve řeší, kdo zhřešil, že je slepý od narození. On nebo rodiče? U rodičů je to otázka u něj samotného je to nesmysl. Pokud byl slepý od narození je zbytečné diskutovat o podstatě jeho hříšnosti, do které se narodil už jako slepý. Ježíš říká, že slepý byl narozen proto, aby se v jeho životě zjevili skutky Boží. Potom plivne na zem, umatlá bláto, natře tím slepci oči a pošle ho umýt v rybníku Siloe (slovo znamenající Poslaný). A on, jak je psáno; jde, umyje se, přijde domů a vidí. Slepec mě tu fascinuje v několika bodech. Za prvé si nechá napatlat na oči bláto a to ještě v sobotu. Za druhé od někoho koho není schopen vidět. Jen vnímá jeho dotyk. A za třetí je od dotyčné osoby, o které mu někdo mimochodem sdělí, že se jmenuje Ježíš, ještě poslán k rybníku, kde se měl umýt. To znamenalo nejenom někoho najít a nechat se k rybníku dovést, ale i ztratit čas, ve kterém by mohl ještě přijít k nějaké té zlatce. Co ho vedlo k tomu, že se poddal celé téhle proceduře a neřešil ani přikázání o sobotě, které pravděpodobně výletem k rybníku porušil? Jako slepý od narození musel prožívat většinu času v osamělosti. Handicap mu nedovolil zařadit se do společnosti tak jako řadě ostatním. Moc přátel asi neměl. Jeho sousedé si sami nebyli jisti, jestli je to on, kdo žebral u brány. S rodiči taky neměl na růžích ustláno. Ti raději preferovali vyhřátá místečka v synagoze více než radost ze synova uzdravení. Jako slepý se stal žebrákem a byl jednoduše odkázán na to, co mu kdo dá. Vyřazen z normálního života muže. Každý jednotlivý den usedal na to svoje místo s důvěrou, že Bůh se o něj postará. Na tom místě sedával jenom on a Bůh. To bylo všechno co měl. Svoji víru. Jeho víra mu však dala oči, kterými se podíval k rybníku Siloe a byl schopen vidět svoje uzdravení. Jeho víra totiž nespočívala na znalosti zákona a míře poznání, ale na milosti Boží o které se přesvědčoval a o které byl ujišťován každý den. Pro něj nebylo složité vstát, jít a umýt se v rybníku. On mohl skutečnost téhle “milosti” přijmout daleko snadněji než farizejové. Proč? Protože on byl na milosti jednoduše každý den závislý. On je protikladem víry, která je omezena zákonem. Představené v synagoze vůbec nezajímalo, že ten slepec vidí. Já věřím, že i kdyby mu narostla další hlava s párem očí, tak se bude pořád řešit, jak je možné, že mu narostla v sobotu? Spravedlivý a správně neomylně věřící ho nakonec vyhnali se slovy: “Celý ses v hříších narodil a chceš nás poučovat?” Zbožní “vůdci” minuli prostou pointu toho, proč slepec prohlédl po umytí v rybníku Siloe. On byl poslanou zprávou od Hospodina, která nesla jednoduché sdělení. “Umyjte si oči svojí zbožnosti, aby jste byli skutečně schopni vidět.” Nakonec kapitola končí úžasným setkáním Ježíše s mojím hrdinou. A to ne kupodivu ve shromáždění spravedlivých nebo při zajímavé diskuzi na téma “Co sobota dala”. Spíš někde v osamění, kde toho dne ještě slepec seděl a přemýšlel. Nejen, že mu rotovalo hlavou, jak je to s tím Ježíšem a kdo on vlastně je. Mimo to byl bez pochyby stále ještě fascinován “novým” světem, který se před ním otevřel. Najednou před něho předstoupí Ježíš a zeptá se ho: ”Věříš v Syna Člověka?” A slepec odvětí: “Kdo je to, abych v něj mohl věřit?” Ježíš se na něj podívá a odpoví: “I viděl jsi ho; je to ten, kdo s tebou mluví.” A slepec to neřeší on prostě jde a věří...

                                                                                                                               Martin Stelcik