Kořeny

Od – pusť

Poslední dobou se vracím v myšlenkách k tématu odpuštění mnohem častěji než kdykoli předtím. Většinou proto, že mám v té oblasti pořád několik “vyskakujících” otazníků. Pamatuji si, že jsem se jednou setkal s pohledem křesťanů, že otázka “proč …?” položená směrem k Bohu je de facto hříchem. Otázka prý vytváří prostor pro pochybnosti. Křesťan by měl věřit a ne se ptát “proč?”. Osobně však považuji možnost ptát se Boha za velikou výsadu a projev Jeho milosti směrem k nám. Otázka “proč...?” mě od Boha nijak neodrazuje, ba naopak i přes mnohé pochyby mi dává možnost přijít k místům, které jsem dříve nemohl být schopen vidět. Ale zpátky k “proč?” v této úvaze.

Proč odpuštění? Co je Boží odpuštění? Potřebuje člověk, který slyšel pramálo o Bohu, se kterým se shodnu maximálně na výsledku včerejšího fotbalového duelu, slyšet o odpuštění? Rozumíme my křesťané pravidelně navštěvující svoje bohoslužby co odpuštění je? V těchto otázkách mě zaráží jeden rozdíl v rozlišení dvou podstatných věcí. Potřebuji odpuštění od Boha, nebo potřebuji Boha, aby mi odpustil?

Pokud chci mluvit o odpuštění, je to vždy o klíčové otázce, “odpuštění čeho?”. My křesťané tomu říkáme hřích. Jak to však vidí sekulární společnost? Pamatuji, jak se mě před pár lety při debatě o Ježíši zeptal můj nekřesťanský známý, “co je to hřích?”. Já si uvědomil, že pokud on řeší otázku “co je hřích?”, je potom bezpředmětné s ním řešit otázku odpuštění. Nehledě na to, že on sám mě svojí jednoduchou otázkou posadil na zem, protože já jsem mu nebyl schopen dát regulérní odpověď na to, co hřích je. Fráze typu potřebuješ odpuštění, protože jsi hříšník se v jeho případě minula účinkem.

Co je to tedy hřích? Je to pocit viny? Samotný výraz působí dojmem špinavého natrhlého cáru na vyžehlené košili našeho života, ke kterému je vztažena pomyslná ruka Boží se vztyčeným ukazovákem “Hříšníku!” nebo trochu volněji “Vinen!”. Mám však otázku. Čím je např. vinen člověk, který poprvé slyší zprávu o Ježíši jako Vykupiteli? Který slyší a je postaven před rozhodnutí reagovat na Ježíšovo: “pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi a já vám dám odpočinutí”. Podle mého názoru on není na prvním místě vinen. On je především oddělen! On je Sám, on je bez Vykupitele, on je bez Boha! Z tohoto úhlu pohledu vidím skutečnou sílu hříchu s velkým “H”. Schopnost držet člověka v oddělení od svého Stvořitele. Oddělení, do kterého jsme se narodili bez vyjímky každý z nás. Nevybrali jsme si to. Přišli jsme do světa, který má svá pravidla. Vím, že existuje teorie prvotního – dědičného hříchu. Přijde mi však, že tuto “doktrínu” si můžeme rozvíjet a leštit tak maximálně v teologických kruzích nebo na biblických školách. V praxi zjišťuji prostý fakt. Žijeme ve světě bolesti, oddělení a beznaděje. Ve světě, který nemá svůj cíl a protože ho nemá, není schopen ho ani nabídnout.

Nedávno jsme byl přítomen na sezení Anonymních alkoholiků. Bylo tam zhruba 20 lidí. Muži a ženy různého věku. Dojmy z toho dne byly hodně silné. Příběhy lidí, kteří se snaží bojovat s démonem alkoholu. Na čelní stěně visí dvě tabule. Jedna s dvanácti krokama a druhá s dvanácti tradicema. Po přečtení dvanácti kroků na člověka dýchne naděje. Tou nadějí je “Bůh – tak jak mu rozumíme”. V centru dvanácti kroků nacházím principy, které učil Ježíš. Odpouštějte a bude vám odpuštěno. Nesuďte a nebudete souzeni. Tak jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi. AA je založeno na jednoduchém principu. Principu sdílení. Biblicky bychom to nazvali -Vyznávejte hříchy jeden druhému. Lidé se sdílejí nejen o svých úspěších v tomto boji, ale hlavně o svých pádech. Člověk najednou zjišťuje, že není sám. Je přijat. Je na stejné lodi jako všichni kolem něj. Toto vědomí dává lidem sílu se do shromáždění vracet a znovu se sdílet s ostatními. Nepamatuji se, že bych slyšel v církvi mluvit tolik lidí, během jedné hodiny, tak upřímně o své sobeckosti a chybách. Po pravici mi sedí kluk Jimmy, zhruba v mém věku. Z tváře mu čiší bolest a zároveň úleva při svém sdílení. Popisuje, jak před dvěma týdny znovu padl a napil se. O kus dál stařík jménem Abra. Věkem snad pětašedesát. Vousy i vlasy bílé jako sníh jen nad horním rtem se jeho běloba mění v naprosto hnědou, která je indicií jeho vášnivé zálibě v doutnících. Vyjadřuje vděčnost za den bez alkoholu. Svou bělavou hlavou a úsměvem na tváři dává naději jiným přísedícím, kterým se ten den zrovna nevyvedl. Matka dvouleté dcery, jejíž životní osud má de facto ve svých rukou, stojí před jednoduchou volbou. Alkohol nebo dcera? Po dvou větách z jejích očí tryskají slzy. Už nemůže. Ten tlak se nedá vydržet. Musí si vybrat. Přišla do AA a nachází jednoduchou pravdu. Přiznání své chyby, svého boje ve společenství druhých, jí přináší úlevu a zároveň sílu rozhodnutí učinit. Ten den jsem si odnesl jen jeden silný dojem a tím byla bolest. Bolest lidské duše, která je sama, která hledá naději, protože žije ve světě, který naději nenabízí.

Odpuštění se intenzivně prolíná v našich osobních vztazích. Je to neoddělitelná součást vztahu, ve kterém chceme toho druhého poznat skutečně bez přetvářky. Bez odpuštění není prakticky schopen vydržet žádný vztah na této zemi. Odpuštění je silou, která vlévá do vztahu sílu. Je to skutečný projev lásky a zájmu o toho druhého. Odpuštění přináší pokoj a posunuje nás hlouběji jeden k druhému. Naproti tomu ne-odpuštění vyvolá vždy tvrdost, svár, nepochopení a nakonec oddělenost jeden od druhého. Skutečnou sílu odpuštění však můžeme zažít jen s jednou neoddělitelnou podmínkou. Můžeme ho jen zadarmo přijmout a zadarmo ho také dát. Neexistuje nic čím si odpuštění koupit. Je to zdarma nabídnutá milost z jedné strany ke straně druhé. Odpuštění je dar ne odměna.

Odpuštění je i klíčovým prvkem při vstupu do vztahu s Bohem. Bůh dal svého Syna. Ježíš vynesl hříchy každého z nás na kříž. Svou obětí překlenul oddělení mezi námi a Stvořitelem. Vírou v Ježíšovo jméno nevidím při pohledu na kříž mocnou usvědčující ruku s hrozícím prstem a listem všech mých vin. Vidím tam především přijetí! Vidím tam sebe jako ztraceného syna, který se po marném potloukání v tomto světě může vrátit tam kam patří. Při myšlenkách o kříži vidím svůj skutečný domov.