Kořeny

Úniky z všednosti

Procházím jednou z mnohých Dublinských ulic, která se svým rázem podobá slavné Patric street v přímořském městečku Cork. Možná to byli ty spousty kejklířů, které mi ji připoměli nebo davy lidí valící se v obou směrech a spěchajících na začínající odpolední směnu. Slunce v tu dobu praží do výloh obchodů, které upoutávají svými křiklavými nápisy o bezkonkurenčních slevách a vzduch je i v tomto vcelku zaprášeném městě nasáklý příchodem jara. Ženy v tuhle dobu začínají odhalovat své vnady a muži povolují knoflíky, kravaty a saka jim volně vlají přes ramena. Při pohledu zhora by tahle ulice vypadala jako jedno velké mraveniště ve kterém by jen málokdo hledal rozdíly mezi jednotlivci. Při bližším pohledu jsou však rozdíly zřetelné. Od žebrající romky až po nažehleného pána, který se snaží zrovna vehementně vysvětlit do kamery, jak se Dublin za posledních 10 let změnil k lepšímu a ekonomika stále roste a roste. Zvláštní roli na této ulici však mají bezesporu místní kejklíři. Tak bych je nazval já, ale kdo ví zda by je tohle slůvko neurazilo. Mnozí z nich se považují za umělce a tak i působí. Míjím člověka v modrém kabátu, který by se v Čechách podobal našemu fantomasovi, jen s tím rozdílem, že jeho hlava není v zeleném ale v tmavě modrém nádechu. Před sebou má roztažený deštník a na jeho rukojeti visí nápis „ Vyfoť se se mnou“. Při zběžném pohledu do deštníku je mi podle mincí jasné, že se dnes svým číslem netrefil do nálady procházejícího davu. To o kus dál je věc jiná. Ošumtělí muž s placatou čepicí a vytahané mikyně přilákal svým číslem početný zástup lidí. Koukám lidem přes rameno a snažím se prodrat dál abych mohl vidět víc. V jeho rukou jsou dva kříže s provázky vedoucími k zemi a na nich obecenstvo baví potrhaná loutka kašpárka. Nejen, že kašpárek je totálně otlučený a svým zjevem vypadá spíše v připravě na cestě do popelnice, ale i samotný výraz jeho tváře je tak přihlouplý, že pohled na něj prostě rozesměje. Kašpárkův kouč se dívá po lidech vede svého svěřence do rytmů hudby, která se line z malého přehrávače. Fotografovi zapózuje, děcka rozesměje a z lidí si jednoduše tropí šaškárny. Lidi se smějou a zastavujou se v tom všedním shonu v centru nákupního centra a komerčního šrumu. V tu chvíly jsem začal Bohu děkovat za kejklíře a pouliční umělce, kteří svými kejklemi vytrhují kolemjdoucí z jejich stereotypních všedních životů. Ten okamžik strávený pohledem na kejklíře přináší úlevu od starostí života. Je jasné, že jen na okamžik, ale ten je i po vhození pár drobných do kejklířova košíku k nezaplacení. Odcházím a přemýšlím, že i Bůh je pro mě jedna z únikových cest mého, někdy až příliš všedního života. Jen s tím rozdílem, že za to ode mne nic nechce…:-)